Uncategorised

krajinaVrážné (něm. Brohsen) se nachází v rozkošné krajině Malé Hané, v okrese Svitavy, v Pardubickém kraji. Obec leží na území přírodního parku Bohdalov-Hartinkov. Oblast je charakteristická rozmanitou mozaikou lesů, luk a pastvin. Obcí protéká bezejmenný pravostranný přítok Nectavky, do které se vlévá jihozápadně od vsi.

obec Vrážné

Lidé zde žijí rádi, mladí přebírají a renovují domky po svých rodičích a dál pak ve svých potomcích zanechávají pouto k tomuto krásnému koutku, aby i oni dále pokračovali v jejich šlépějích. V současné době je v obci 45 domů, žije zde 68 obyvatel. O víkendech se obec rozroste o chalupáře v počtu asi 20-ti lidí.

Obec vlastní budovu (bývalá škola), kde je umístěna kancelář obecního úřadu, místní knihovna a společenská místnost. Na budově obecního úřadu byla v roce 2019, za podpory Univerzity Karlovy, odhalena pamětní deska vráženského rodáka Profesora Jaromíra Korčáka, významného geografa, demografa a kaplestatistika.

 V obci se nachází kaple zasvěcená sv. Cyrilu a Metoději. Díky rodákům, občanům a příznivcům Vrážného zvoní od r. 2005 v kapličce nový zvon.

Uprostřed obce je vybudované víceúčelové hřiště.

Znak VrážnéVlajka Vrážné

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Popis znaku: V červeném štítě pod zlatou palisádovou hlavou, zlatý patriarší kříž provázený dvěma stříbrnými růžemi se zlatými semeníky a zelenými kališními lístky, pod nimi položené zlaté krojidlo.


K doplnění – palisádový řez v hlavě štítu, ten připomíná vrch Hradisko s kdysi palisádou opevněným hradištěm. Patriarší kříž připomíná kapli sv. Cyrila a Metoděje, červeno – zlatá barevná kombinace knížata z Lichtenštejna , významné dobrodince a majitele místních vápenných pecí / tyto barvy měl jejich rodový erb/.

Prokletý Hrad

Na kopci Hradisku u Vrážného býval hrad a v něm bydleli rytíři. Měli zajatce a ti museli vykonávat nejtěžší práce. Za to dostávali málo jídla, ale hodně bití.
Pod hradem byla studánka, z níž nosívali na hrad vodu. Pro množství lidí a dobytka bylo potřeba mnoho vody a zejména v zimě bývala cesta velmi obtížná. Pro vodu nechodívali jenom muži, ale musely ji nosit i jejich ženy a dcery, často i v noci, kdy neviděly na cestu.
Jedno děvče, které také nosívalo vodu, naříkalo, že ve tmě nevidí, a když klopýtalo s těžkým nákladem a trochu vody jí vyšplíchlo, bylo bito. Děvče šlo ke studánce znovu a tu uvidělo několik světýlek, která mu ochotně svítila. Dívka jim však za pomoc nebyla vděčná. Zlobila se, nadávala a proklínala všechny, kdo ji k té práci nutili. Tetelila se zlostí, tloukla nádobami o zem a zaháněla světýlka, která se snažila jí práci ulehčit. Pojednou ji světýlka opustila a dívka teprve nevěděla, co má dělat. Proklínala hradního pána a přála si, aby hrad na vysokém kopci zmizel ze světa. Sotva to dořekla, ozval se rachot a hrad se počal kácet. Propadl se celý do země a z jámy, v níž zmizel, šlehaly ohnivé plameny.
Polekané děvče utíkalo k hradu, kde bydleli i její rodiče, ale marně hledalo své obydlí. Všude bylo pusto, po hradu nezbylo ani památky. Bezcitný pán i jeho služebnictvo se propadli s hradem a zoufalé děvče se také ztratilo v nějaké propasti.
O jejím osudu věděla snad pouze světýlka, která jí svítila za tmavé noci u studánky.